Past pokroku: Sověti zamaskovali obří jadernou katastrofu, svět se o ní dozvěděl až po Černobylu

Komunistický režim tehdy havárii zcela utajil. Přitom šlo o do té doby největší jadernou katastrofu. A dokonce je dodnes podle Mezinárodní stupnice jaderných událostí třetí největší v dějinách: nejvyšším, sedmým stupněm označovaným jako „velmi těžká havárie“ se totiž označují jen dvě. Nechvalně známá exploze čtvrtého bloku jaderné elektrárny Černobyl v Kyjevské oblasti SSSR 26. dubna 1986 a havárie 1., 2. a 3. bloku jaderné elektrárny Fukušima I v Japonsku 12. dubna 2011.

Kyštymská havárie je označena stupněm šest – tedy jako těžká havárie s únikem radioaktivních materiálů do okolí. Přesto zůstává téměř neznámou událostí, kterou zastínila hlavně katastrofa v Černobylu. Ale také hluboké mlčení sovětského režimu.

Plutonium s rudou hvězdou

Sověti v závodě Majak vyráběli plutonium pro jaderné zbraně a později tam zpracovávali radioaktivní odpad z několika jaderných elektráren a reaktorů ruských jaderných ponorek. Podnik vznikl ve velkém spěchu v letech 1945 až 1948 – co nejrychleji, aby se Sovětský svaz dotáhl na Spojené státy.

Kvalitě výstavby příliš nepomohl ani fakt, že otrockou dřinu odpracovali vězni. Přesto se v rekordním čase podařilo jadernou reakci zažehnout. První reaktor spustili už v červenci 1948. V té době Sovětský svaz za Spojenými státy ve vývoji jaderných zbraní výrazně zaostával. Hlavně proto, že vlastně neměl co zkoumat.

Pro rychlý rozvoj výzkumu a vývoje těchto zbraní totiž bylo zásadní dostatečné množství štěpného uranu a plutonia. Oblast Kyštymu vybral pro první reaktor k výrobě plutonia pro atomovou bombu přímo sovětský fyzik Igor Vasiljevič Kurčatov. Jako hlavního konstruktéra jmenoval Nikolaje Dolležala.

Oblast severozápadně od Čeljabinsku, 15 kilometrů od města Kyštym, ležela v krásné krajině uprostřed jezer, hor a lesů. Měla velké zásoby vody nezbytné k chlazení reaktorů. Právě proto tam sovětské vojenské vedení naplánovalo vyrábět obohacené plutonium – surovinu pro budoucí bomby.

Vzniklý přidružený chemicko-metalurgický závod připravil ve spolupráci s Institutem všeobecné a anorganické chemie v červnu 1949 první vzorek plutonia odpovídající požadavkům na konstrukci jaderné zbraně.

Co je na tom nebezpečného?

Sovětští vědci měli tenkrát jenom minimální praktické zkušenosti s přepracováváním radioaktivního odpadu a jeho ukládáním. Opět proto, že byli na východní polokouli první, kdo to vyzkoušel. Jejich práce proto až nepříjemně často fungovala na principu pokus-omyl.

Nebyli příliš schopní posoudit, jak (ne)bezpečné je úložiště takového odpadu a vůbec jaderného zařízení. A už vůbec netušili, jak zřídit kontrolní mechanismy s mnohonásobnou kontrolou, jež by dokázaly předejít havárii. A co ekologické otázky? Ty se v tomto raném stádiu rozvoje jaderné energetiky nebraly vůbec vážně – zřejmě ani nikoho nenapadly.

Sověti v tom ale nebyli sami. Podobně (z dnešního pohledu) lehkomyslně postupovali na druhé straně Tichého oceánu i Američané. Dnes to může vypadat jako něco nepředstavitelného, ale v prvních letech fungování závodu Majak byl vysoce radioaktivní odpad jen tak vypouštěn a sypán do řeky Teča nebo uskladňován pod širým nebem, kde se ho zmocňoval vítr a roznášel ho do okolí.

Přes menší komplikace ale to hlavní fungovalo. Takže se v září 1950 kapacita závodu rozšířila o druhý uranovo-grafitový reaktor a další dva následovaly v letech 1951 a 1952 souběžně se stavbou reaktoru na bázi těžké vody. Do roku 1957 tak bylo v závodě Majak už sedm jaderných reaktorů. Všechny používaly takzvaný otevřený chladicí systém – voda do primárního chladicího okruhu reaktorů byla brána přímo z řeky Teča a přilehlého Karačajského jezera a po projití reaktorem se vysoce radioaktivní voda vracela zpátky do jezera.

Sekundární a terciární chladicí okruh, jak je běžný v pozdějších jaderných provozech, zde zcela chyběl. Jezero se stalo natolik radioaktivním, že pokud by u něj člověk strávil hodinu, zemřel by na nemoc z ozáření do několika týdnů. V současnosti je celé zalito betonem, protože představovalo příliš velkou hrozbu pro všechno živé. Radioaktivní voda se ale v 50. letech dostávala Karačajským jezerem a řekou Tečou až do Obu a dále do Severního ledového oceánu.

V současné době je takový postup zcela nepředstavitelný, ale podle fyzika Ondřeje Nováka z Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT se v té době podobně chovaly i jiné země. „Doba byla úplně jiná a úplně zásadní je, že se jednalo o vojenské zařízení,“ říká Novák. „Problémy v nich se ale vlastně příliš nekomentují ani dnes.

V té době to bylo normální. V době poválečné byl přístup ke všem odpadům, nejen těm jaderným, prostě odlišný. Bylo normální, že se to vylilo do životního prostředí. Smysl toho závodu byl jasně definovaný – vyrobit jadernou bombu. Detaily jako odpad se neřešily. Toto chování ale bylo podobné i v dalších zemích, které v té době pracovaly s jadernými zbraněmi,“ popisuje vědec. 

Zařízení pro uchovávání jaderného odpadu Sověti vybudovali až v roce 1953. Podzemní betonové zásobníky na uskladnění vyhořelého paliva ležely osm metrů pod zemí, což mělo zajistit jejich bezpečnou izolaci. Hloubka ale přinesla jiný problém, který si tehdy konstruktéři, opět na základě nedostatku zkušeností, neuvědomili. Sarkofágy měly velký problém s chlazením.

Vysoce radioaktivní materiál se v podzemí snadno zahříval zbytkovým teplem ze štěpné reakce. Proto byla u každých dvaceti zásobníků vybudována jedna chladicí jednotka. To samo o sobě nestačilo, navíc ještě špatně fungovalo monitorování provozu chladičů a teploty v jednotlivých zásobnících radioaktivního odpadu. Do roku 1957 výrobní závod Majak vytvořil nejméně 500 tisíc tun pevného radioaktivního odpadu, který byl buď vypuštěn do Karačajského jezera, nebo uskladněn v nádržích na horním toku řeky Teči. Majak tak vlastně pod zemí vytvořil časovanou atomovou bombu.

Ani v tomto chování nebyl Sovětský svaz v padesátých letech unikem. „Byl jsem v americké laboratoři Oak Ridge, kde Spojené státy od druhé světové války obohacovaly uran pro jaderné zbraně,“ vzpomíná Novák na dobu, kdy v této laboratoři pobýval na Fulbrightově stipendiu. „Traduje se, že když tam nevěděli, co s radioaktivním odpadem, tak to naložili na nějaký náklaďák, který zakopali pod zem – a pak se po letech to auto někde najednou objevilo. Dodnes tam jsou nějaké radioaktivní laguny, které nedokázali vyčistit. A měli i únik radionuklidu z reaktoru – ale to všechno bylo v dobách, kde se to moc neřešilo. Tehdy to bylo opravdu úplně normální,“ dodává.

Den katastrofy

29. září 1957 chladicí systém zásobníků obsahujících přes sedmdesát tun kapalného radioaktivního odpadu selhal. Prudce stoupající teplota pak vedla k explozi. Výbuch o síle 70 až 100 tun TNT odhodil sto šedesát tun vážící betonové víko nádrže, která byla osm metrů pod zemí, jako by to byla dětská hračka. Z ničím nechráněné schránky pak začal unikat radioaktivní mrak.

„Co se vlastně stalo? Prostě se rozbilo chlazení,“ vysvětluje Novák. „V tancích byly radioaktivní materiály, které generovaly teplo. To je zcela normální. Ale tehdy se pokazilo chlazení – asi to byla jednak chyba nějakého konkrétního člověka, který byl zodpovědný za údržbu, ale také celého tohoto systému, který měl zajistit, aby to celé fungovalo. Nešlo o to, že by Sověti nevěděli, co mají dělat, byli si dobře vědomi, že ten materiál se musí chladit, proto tam ta chlazení také měli. Jen se o ně dostatečně nestarali,“ doplňuje expert na reaktory.

Přesto měli štěstí v neštěstí. Nezažehla se totiž jaderná reakce. Únik celkem asi osmdesáti tun radioaktivního materiálu do ovzduší kontaminoval plochu o rozloze 23 tisíc kilometrů čtverečních na území Čeljabinské, Ťumeňské a Sverdlovské oblasti, kterou obývalo asi čtvrt milionu lidí, především radioaktivním cesiem a stronciem.

Místní obyvatele nikdo o havárii neinformoval. Lidé žijící v blízkosti závodu zjistili, že něco není v pořádku, až když jim začaly z těla opadávat kusy kůže. Teprve tehdy bylo za naprostého utajení evakuováno přibližně deset tisíc obyvatel z nejbližšího okolí závodu. V průběhu havárie a její likvidace bylo ozářeno několik tisíc lidí. Skromné odhady hovoří o tom, že zahynuly dvě stovky lidí, ale mohlo to být i mnohem víc. Skutečný rozsah zamoření ani počet obětí nezná nikdo.

Podle studie Radiace jižního Uralu mělo okamžitě po explozi zemřít na nemoc z ozáření asi dvě stě lidí. Zpráva Institutu biofyziky bývalého ministerstva zdraví v Čeljabinsku zase uvádí, že za 32 let od katastrofy zemřelo dalších 8015 lidí na rakovinu a ostatní nemoci způsobené radioaktivním zářením.

Mlčeti zlato

Všechno samozřejmě podléhalo přísnému utajení. Moskva tuto jadernou havárii oficiálně přiznala a nahlásila až v roce 1989, tedy až v době glasnosti, kdy se SSSR začal pod vedením Michaila Gorbačova snažit o lepší komunikaci. Paradoxně tak svět věděl dříve o katastrofě v Černobylu než v Kyštymu.

Celá oblast je dodnes označována zkratkou EURT – Východouralská radiační stopa. Sovětská vláda v roce 1968 zřídila v oblasti Východouralskou přírodní rezervaci, do které byl zakázán vstup. Vyhnula se tak jednak jakémukoli pátrání a současně i náhodné kontaminaci lidí radioaktivitou. Dodnes jsou zde radiační dávky vysoké.

Přestože Sovětský svaz havárii utajoval, informace o ní měla například vláda Spojených států. Americká tajná služba CIA zprávu o havárii v Kyštymu dostala poprvé v únoru 1961 – informace hovořila o „několika lidech, kteří byli severně od Čeljabinsku zasaženi radioaktivními odpady z atomové továrny na neznámém místě poblíž Kyštymu. Dále je všeobecně známo, že v Čeljabinské oblasti abnormálně vzrostl počet případů rakoviny.“

V rámci atomové špionáže nových orbitálních družic projektu Corona získali Američané i první snímky Kyštymu a Nižní Tury v létě 1961. Přesto se na veřejnost tyto informace ještě mnoho let nedostaly. Někteří autoři, například Anna Gyorgyová tvrdí, že CIA o kyštymské havárii a jejím rozsahu věděla, ale informaci nezveřejnila, aby veřejnost nezačala vnímat rodící se jadernou energetiku a jaderný průmysl ve Spojených státech negativně, tedy jako hrozbu.

Československá ani světová média o tragédii neinformovala, vše podléhalo přísnému utajení. O to více se ale komunikovala jiná zpráva ze Sovětského svazu – tou byl úspěšný start umělé družice Sputnik. Ten odstartoval do kosmu pouhých pět dní po kyštymské katastrofě a měl plnou pozornost médií celého komunistického bloku. 

Podle Nováka mají jaderné katastrofy, ať už to byl Kyštym, nebo později Černobyl, paradoxně i pozitivní důsledek – dostaví se nicméně až po desítkách let: „Když je radiace příliš, vznikne tam zóna, kam se nesmí chodit. Podívejte se třeba na Černobyl, kde je dnes rezervace a příroda tam vzkvétá. Když je radiace opravdu příliš, tak samozřejmě dochází k nějakému umírání vegetace. Pokud se ale ptáte, jestli je tam spousta dvouhlavých srnek, tak to tam není.“

Lidstvo se podle něj do pasti pokroku v jaderné energetice nedostalo. Sovětský  svaz ano, jak se ukázalo v Černobylu. Lidstvo se ale z jaderných nehod v minulosti dokázalo poučit. „Západní svět už má přístup k ukládání radioaktivního odpadu mnohem zodpovědnější. Dnes se odpad zpracovává do pevného materiálu. Například Francouzi transformují radioaktivní odpad do jakéhosi skla, které pak teprve někam ukládají. Cílem je, aby se v tom materiálu radionuklidy pohybovaly pomaleji, tedy aby se nedostávaly tak snadno pryč,“ dodává jaderný fyzik.

Tento díl podcastu na Spotify
Tento díl podcastu na Apple Podcasts
Tento díl podcastu na Soundcloudu
Tento díl podcastu na YouTube Music
Tento díl podcastu na Deezeru
Tento díl na Google Podcasts